V souladu s tímto programem a požadavkem EU zavádět systém kontinuálního rozvoje kvality se program kvality ve zdravotnictví stal součástí Národní politiky podpory jakosti (usnesení vlády ČR 458/2000, 10. květen 2000), Střednědobé koncepce resortní politiky MZ ČR v letech 2000–2003 a Národního programu přípravy ČR na členství v EU.
Problematiku měření kvality zdravotní péče prostřednictvím dotazování pacientů je strukturována do osmi různých oblastí – tzv. dimenzí kvality. Tyto dimenze vznikly jako výsledek hledání odpovědí na čtyři obecné otázky:
Výsledkem je osm různých dimenzí kvality, které se klíčovým způsobem podílejí na tom, zda se pacient cítí po zkušenosti se zdravotnickým zařízením spokojený nebo nespokojený.
První přišel s touto filozofií Pickerův institut v polovině osmdesátých let minulého století. Od té doby se metodika založená na těchto principech rozšířila do celého rozvinutého světa a stala neformálním mezinárodním standardem.
Dimenze kvality jsou tematicky definované oblasti péče o pacienta. Každou dimenzi sytí 3 - 10 škálových otázek dotazníku. Spokojenost pacientů s poskytovanou péčí v jednotlivých dimenzích je vyjádřena procentem pozitivních hodnocení poskytnuté péče ve vybraných ukazatelích, které tvoří jednotlivé dimenze.
Osm dimenzí:
Žádná z hodnocených dimenzí neobsahuje hodnocení odborného lékařského postupu. To není náhoda ani omyl, ale záměr. Pacient při této metodě hodnotí skutečně jen to, k čemu je schopen se vyjadřovat. Vlastní odborná péče a hodnocení odborného výkonu lékařů nejsou předmětem dotazování. Zkušenosti z podobných výzkumů po celém světě však potvrzují vysokou korelaci mezi kvalitou odbornou a kvalitou měřenou prostřednictvím těchto osmi dimenzí kvality.
Co je předmětem jednotlivých dimenzí, si lépe než na teoretických definicích představíte na konkrétních otázkách a zjištěních vztahujících se k jednotlivým dimenzím:
Přijetí do nemocnice: výsledky průzkumu uvádějí jako zdroj nespokojenosti nemocných opoždění péče. Zpoždění jsou drahá i v potenciálních nákladech za sníženou spokojenost pacientů a ve vedlejších klinických výsledcích.
Respekt, ohled, úcta: pacienti popisují pocit anonymity a ztrátu identity v nemocnici a v klinickém prostředí a mají silnou potřebu být léčeni s úctou a respektem jako jedinci. Obávají se nemoci a toho, že léčba ovlivní jejich životy a chtějí být informováni a zahrnuti do lékařského rozhodování. Specialitou českého prostředí je absence tradice představování zdravotnického personálu pacientům.
Koordinace a integrace péče: pacienti mají jedinečný pohled na proces péče. Vytvořili si představu o kompetenci a schopnosti poskytovatelů péče a o uspořádání klinické péče, pomocných služeb a o péči první linie. Mimo jiné zde sledujeme, zda nedostává pacient protichůdné informace od personálu zdravotnického zařízení.
Informace, komunikace a vzdělávání: pacienti se často obávají, že jim budou odepřeny informace a že nebudou kompletně a upřímně informováni o nemoci nebo prognóze. Zvláště zdůrazňují potřebu informace o klinickém stavu, vývoji a prognóze a také informace jak se chovat po propuštění ze zdravotnického zařízení.
Jednou z velkých slabin českého zdravotnictví se ukazuje nízká srozumitelnost informování pacientů lékaři.
Tělesné pohodlí: jedním z neodkladných aspektů nemoci je fyzické nepohodlí a neschopnost, kterou přináší. Fyzická péče, která pomáhá pacientům, když jsou těžce nemocní, je jednou z nejzákladnějších služeb, kterou poskytovatelé zdravotnických služeb mohou poskytnout z pohledu pacienta. Pacienti zdůrazňují pocit strachu z melancholického vybavení nemocnice a oceňují čistotu, pohodlí a příjemné prostředí.
Citová opora a zmírnění strachu a úzkosti: strach a úzkost, kterou nemoc vyvolává, mohou oslabovat stejně jako fyzické účinky. Pacienti vyjadřují úzkost z nemoci a strach z možných důsledku a dlouhodobých prognóz; obávají se účinku nemoci na jejich schopnost postarat se o sebe a obávají se účinku nemoci na jejich rodinný příjem. Dlouhodobě jedna z nejhůře hodnocených dimenzí kvality v českém zdravotnictví.
Zapojení rodiny a přátel: pacienti se spoléhají na rodinné příslušníky a své nejbližší přátele v případě sociální a citové podpory, nebo jako na zastánce a často jako na první poskytovatele zdravotní péče po propuštění z nemocničního zařízení. Obávají se vlivu své nemoci na přátele a rodinu.
Propuštění a pokračování péče: propuštění z nemocnice může být stejně tak obtížné jako přijetí. Ukazuje se, že někteří pacienti nevědí, jaké mají sledovat indicie, které by mohly signalizovat nestandardní průběh doléčení a nevědí, jak užívat léky nebo neznají jejich vedlejší účinky.